Historie - 509 př.n.l. až 27 př.n.l.

   Římané prvoplánově neposílali vojska mimo hranice svého území z nějakých dobyvačných choutek, tedy až na výjimky. Dalo by se říci, že chránili své zájmy a bezpečnost. Když byli ohrožováni nepřátelským národem či cítili potenciální nebezpečí z té či oné strany hranic, organizovali vojenská tažení k odražení a oslabení protivníka. Dalším případem byl ekonomický zisk, tedy získání nadvlády nad dobytým územím a uvalení daňové povinnosti podrobenému obyvatelstvu. Některá nová území měla zvlášť velkou hodnotu pro svou úrodnou zem, které bylo v některých částech říše nedostatek. Takto byly využívány provincie Sicilia a Africa, Další zboží a suroviny, které byly v Římě nedostupné, mohly též posloužit jako jeden z důvodů vpádu na cizí území. V mnoha případech navíc příchod Římanů nezpůsoboval nevoli domorodců, ale naopak mnohými vítaný příchod pokroku, kultury, práva a bezpečnosti. Například na území Galie někteří kmenoví náčelníci uzavírali s Římany spojenectví a využívali tak vojenské síly Říma k vypořádání účtů s konkurenčními vůdci a k dosažení moci formou politických a vojenských funkcí. V období republiky byly na východě říše ustanoveny tzv. klientské státy či vazalská království. Tyto celky si udržely jakousi suverenitu, i když byly podřízeny Římu a jejich vůdci byli Římem dosazováni.

   Motivací k Římským vpádům a rozšiřování vlivu bylo tedy mnoho a tato motivace jistě byla zvýšena, když Keltové kolem roku 390 př.n.l. vydrancovali město Řím. Římané při svých taženích nejprve ovládli Apeninský poloostrov, ať už vojensky nebo diplomatickou cestou. Zakládali římské a latinské kolonie a uzavírali smlouvy s lokálními vůdci. Tato fáze byla dokončena roku 272 př.n.l. dobytím Tarenta. Další vpády Keltů se neopakovaly a Řím tak mohl svoji pozornost věnovat situaci ve středozemí. Tam se po rozpadu Makedonské říše zrodily tři silné říše: Antigonovská na sever od Řecka, Seleukovská táhnoucí se od území Malé Asie dále na východ a Ptolemaiovská, která ovládala území dnešního Egypta a Izraele. Na západě byl nejsilnější městský stát Kartágo. Řecká města na ostrově Sicílie, která se nachází mezi Kartágem a Itálií, musela odrážet mnohé útoky obou sousedních mocností. S podporou pevninského Řecka jim dokázala vytrvale odolávat. Střety těchto tří sil vygradovaly v době tzv. Punských válek (264-241 a 218-201 př.n.l.).

   Rozloha říše se zvětšovala díky expanzi do severních oblastí Alp, dobytí Předalpské Galie (200-191) a územním ziskům z Punských válek (ostrovy Sicílie, Sardinie a Korsika a Hispánie). Kartágský vojevůdce Hannibal, který byl v 2. punské válce válce odražen, se spojil s králem Filipem V. z dynastie Antigonovců a Řím musel opět zasahovat na východě. Vítězství Flaminina nad Filipem V. v bitvě u Kynoskefal (197 př.n.l.) vedlo k ovládnutí Řecka a Makedonie. Záhy byl poražen také seleukovský král Antiochos III. v bitvě u Magnésie (190 př.n.l.), čímž Řím získal opěrný bod v Malé Asii. Syn Filipa, Perseus, byl poražen roku 168 u Pydny. Konflikty vedené mezi Římem a makedonskými vládci se souhrně nazývají Makedonské války.

   Na západě pokračovalo dobývání Hispánie. Po územích uzmutých Kartágu po 2. punské válce vyvrcholilo toto úsilí obléháním Naumatie v letech 154-133, ze kterého vzešel Scipio Aemilianus jako vítěz. Strach Říma z možného posilování Kartága vedl k tzv. 3. punské válce, při které stejný vojevůdce obléhal a posléze zničil Kartágo (149-146).

   Římská nadvláda v Řecku, se po několika letech původním obyvatelům znelíbila a vypuklo povstání. K jeho potlačení došlo roku 146 př.n.l. dobytím města Korintu. Město bylo jako odstrašující příklad zcela zničeno.

   Porážka antigonovského království (168-146)

   Rozpínavost Říše směrem na severozápad pokračovala. Když byla roku 125 př.n.l. požádána městem Massalií (dnešní Marseille) o pomoc proti keltským a ligurským kmenům, využila ji jako záminku k dobytí Zaalpské Galie (125-118). Tento krok umožnil propojení Apeninského poloostrova (Italia) s již dobytými územími na Pyrenejském poloostrově (Hispania).

   Zatímco římská říše kolem roku 200 př.n.l. se rozkládala na Apeninském poloostrově, Sicílii, Sardinii a Korsice, o necelých 100 let později byla několikanásobně rozlehlejší. Zahrnovala většinu Pyrenejského poloostrova (Hispania), Zaalpskou a Předalpskou Galii, úzký pruh východního pobřeží Jaderského moře - Ilýrii, Macedonii, Achaeu (Řecko), západní část malé Asie a část afrického územi v oblasti dřívějšího Kartága. Protože s jídlem roste chuť, generálové posílení četnými vojenskými úspěchy začali se svými vojsky pronikat stále více na východ. Ačkoli byli ve věcech vojenských tažení vázáni rozhodováním senátu, často se chopili vlastní iniciativy a postupovali dále. To se týkalo Pompeia na východě a později také Caesara na západě. Kromě toho říše zažívala několikeré vzpoury občanů a otroků a také nájezdy námořních pirátů.

   Království Pontus, kde vládl Mithridates, se vzepřelo vůli Říma a ve snaze nenechat se podmanit. Roku 89 př.n.l. začalo povstání, při kterém bylo zmasakrováno 80 000 Italiků. Mithridates vyhnal Římany z Malé Asie a obsadil Řecko. Proti němu se postavili generálové Sulla a poté Pompeius a série konfliktů se nazývá Mithridatovské války. Ty skončili vátězstvím Pompeia roku 63 př.n.l. a navrácení Pontu do rukou Říma.

   Povstání otroků byla zaznamenána dvakrát na Sicílii (? a 104-102) a neměla pro říši větší dopad. Daleko nebezpečnější bylo povstání Spartakovo (73-71).

   Piráti, kteří přepadali počátkem 1. století př.n.l. námořní obchodní lodě byli konečně zničeni až Pompeiem roku 67.

   Válka s Jugurthou 112-105

   Invaze Kimbrů a Teutonů 112-105, 102-101

   Spojenecká válka 91-89

   Obléhání Athén 87-86

   Mithridatovské války 89-85, 83-82, 74-63

   1. válka proti pirátům 78-72 (Pompeius 67)

   Pompeiova východní tažení 66-62

   Zvyšující se nájezdy pirátů musel řešit vojevůdce Pompeius (67 př.n.l.). Na východě porazil roku 62 př.n.l. Pompeius Mithridata a připojil Bythinii k říši.

   Galská válka 58-51

   Porážka u Karrh 53

   Invaze Parthů 40-38

   Antoniova válka proti Parthům 36-33

   Obsazení údolí Nilu po první katarakt 30

Zdroje

[1] BADEL, Christophe. Atlas římské říše. 1. vydání. Brno : Lingea, 2020. 96 s. ISBN 978-80-7508-612-9. Přeložil Julien Dubois.
[6] GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vydání. Praha : BB art, 1999. 472 s. ISBN 80-7257-009-9.

Vytvořeno: 2024, aktualizace: -