Historie - do 509 př.n.l.

   Předchůdci Římanů byli kočovníci, kteří se kolem roku 1600 př.n.l. usadili na sever od Tibery až někam k Apeninám v oblasti zvané Latium. Jejich společnost byla vyspělá a velmi rychle  se rozvíjela. Dokázali opracovávat bronz s vysokou precizností a vynikali také ve výrobě zdobené keramiky. V průběhu času se expandovali jižněji a kolem roku 1400 př.n.l. obývali i území pozdějšího Říma. Postupně se do této oblasti uchylovalo stále více lidí a kočovný způsob života byl nahrazován obděláváním půdy. Osídlení tzv. římských pahorků počátkem prvního tisíciletí př.n.l. umožnilo kontakt s Etrurií za řekou Tiberou.

   Založení Říma roku 753 př.n.l. je mýtus vzešlý z fiktivní historie protkané bájnými událostmi a také je příliš rané na to, aby bylo považováno za začátek urbanizace této oblasti. Kmen Etrusků zakládal městské státečky, které vzkvétaly v 6. a 7. století v oblasti dnešního jižního Toskánska a severního Lazia. Jejich umění, ozdoby i architektura byly nikoli nepodobné střednímu východu (podobně jako řecká architektura v téže době) díky čilému obchodu právě s východem. Z Řecka se pak tyto vlivy patrně šířily též do Etrurie, která byla rovněž významným obchodním partnerem Řecka. Etruskové byli velmi činní v těžbě a obrábění mědi a železa. Jejich zemědělství využívající důmyslné systémy odvodňování a uchovávání půdy byly důležité pro jejich další rozvoj.

   Obce ležící u Tibery (Taquini - dnes Tarquinia, Caere - dnes Cerveteri a Vei) měly na nedalekou oblast Říma asi největší vliv a kolem roku 650 př.n.l. podnítily přetvoření shluku chatrčí v město. Expanze Etrusků do oblasti Latie a Kampánie měla za následek obsazení důležitých lastinských měst, včetně Říma. Etruskové budovali v těchto městech zavlažovací kanály (cuniculi), což zintenzivnilo zemědělství a podnítilo další rozvoj. Římu tehdy vládli králové neetruského původu. Podle bájí byl jedním z nich i Romulus. Prvním prokazatelně etruským králem byl Tarquinius Priscus, který vládl pravděpodobně v letech 616-579 př.n.l. Dalším panovníkem byl podle pověsti Servius Tullius (vládl možná 578-535 př.n.l.), který byl údajně Latinem. Zasadil se o změnu stavby senátu a reformu armády. V této době Římané založili přístav Ostia v ústí řeky Tibery, čímž mohli využívat přilehlé saliny.

   Následujícím králem byl Tarquinius Superbus (vládl ?-510 př.n.l.). Roku 529 př.n.l. porazil Etrusky ˇŘek Aristodemos v lesích severně od Kúm. Pravděpodobě v roce 510 př.n.l. svedl další vítěznou bitvu u Aricie, což možná přispělo k odstoupení Superba. V této době dochází v některých obcích v oblasti Latia i Etrurie ke vzpourám a vláda etruských panovníků v Římě se chýlí ke konci. Sám Tarquinius Superbus se neúspěšně pokusil zmocnit se trůnu. Další obyvatelé viděvši příležitost v oslabeném regionu se pokoušeli s různou mírou úspěchu dobýt některá latinská města. Taktéž Lars Prosenna z etruské Clusie (Chiusi) zaútočil na Řím a dokonce jej učitou dobu držel. Stáhl se až po porážce Arice (kde byl poražen jeho syn. Poté již samotný Řím už dalším úspěšným útokům Etrusků podroben nebyl. Etruskové se postupně přesouvali směrem na sever a jejich novým centrem se stala Felsina (dnes Bologna).

   Řím se musel v té době vypořádat s mnoha nepříteli. Kolem roku 496 př.n.l. v bitvě ve vulkanické proláklině u jezera Regillus (Pantano) Římané odrazili svazek latinských pobřežních měst. Přidali do svého panteonu bohy Castora a Polluxe, což se stalo jejich zvykem. Nedlouho poté Řím uzavřel s latinskými městy vojenské spojenectví. Sotva 20 km od Říma na řece Tibeře ležel další obchodní a vojenský konkurent Říma, etruské město Veje. Po několika menších šarvátkách došlo k obsazení etruského města Fiden (Fidenae) cca 430 př.n.l. Následné obléhání Vejí trvalo s přestávkami zřejmě 6-7 let, než byly Veje konečně dobyty. Podle pověstí se o to výrazně zasloužil hrdina Camillus. Dobytá etruská území téměř téměř zdvojnásobila rozlohu římského území. Půda byla rozdělena římským občanům. V té době Řím změnil formu vlády - místo dvou konzulů volených každý rok, byli voleni tři (později šest) důstojníci s pravomocemi konzulů (a tak to zůstalo skoro 80 let). O rok později zavedli funkci cenzora, který měl za úkol sčítání lidu (census), především za účelem odvodů do armády.

Zdroje

[6] GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vydání. Praha : BB art, 1999. 472 s. ISBN 80-7257-009-9.

Vytvořeno: 2024, aktualizace: -