Armáda

   Město Řím v dobách monarchie (od 7. st. př.n.l.) disponovala armádou neboli legií (legio) čítající 3000 pěších a 300 jízdních vojáků. To odpovídalo tehdejšímu kmenovému rozdělení na tribue (tribus), které byly 3 a každá dodala vojáky rovným dílem. V období vlády Servia Tullia (cca polovina 6. st. př.n.l.) byla armáda reformována. Počet vojáků se zvýšil na 6000, skládající se z 60 setnin po 100 mužích. Armáda přijala moderní trendy, co se výzbroje a výstroje týče: okrouhlý štít, ochranný pancíř, útočný oštěp. Tito těžce ozbrojení vojáci se nazývali hoplites. Bojovali po vzoru Řeků v těsných formacích - falangách. Jízda (equites) v té době sestávala pravděpodobně z vážených a bohatých obyvatel.

Řecké falangy se vyznačovaly přesuny a bojem v pevně daných formacích. Falanga sestávala z těžce ozbrojených hoplítů (podle řeckého hoplon = štít) s kopími, kteří postupovali v semknutých řadách jako jeden muž a vzájemně se kryli. Obvykle sestávala z osmi řad, každé čítající i více než 100 mužů. V bitevní vřavě provolávali válečný pokřik. Jejich síla byla však slabinou při ústupu. Jakmile se řady rozpadly, před nepřítelem nebylo v těžké zbroji úniku. Falanga, jejíž muži podstupovali těžký výcvik, byla se skvělým účinkem využívána makedonským králem Filipem II. a také jeho synem Alexandrem III. Makedonským. Hoplíté byli zástupci bohatší části obyvatelstva, protože si museli pořizovat vlastní výstroj a výzbroj. Kopí, zvané dory bylo pro hoplíty hlavní zbraní, jeho délka byla necelé 3 metry. Ve 4. st. př.n.l. makedonská armáda používala kopí dlouhá až 6 metrů. Železná botka se zvala sauroter (=vrah ještěrek) a umožňovala zabodnutí kopí do země a vzdorování jezdecké síle protivníka. Druhotnou zbraně představoval xífos, asi 65 cm dlouhý meč. Jízda byla nepočetný, protože koně si mohli dovolit jen ti nejbohatší Řekové. Za éry Makedonců získala jízda na důležitosti díky jejímu využití na rychlé přesuny, rychlé vpády na slabá místa nepřítele a v neposlední řadě jako prostředek na rychlé průzkumy. Psíloi byla doprovodná pěchota k hoplítům a sestávala se z méně bohatých občanů. Jejich výstroj byla lehčí a disponovali oštěpy a praky. Zároveň sloužili jako nosiči.

Ve Spartě byli chlapci, kteří se zdáli nezpůsobilí k boji, zabíjeni. Ostatní prošli od svých sedmi let intenzivním vojenským výcvikem a základním vzděláním. Ve 30 letech byl Sparťan občanem a v armádě musel sloužit do 60 let.

   Úspěchy římských legií v počátečních fázích expanze i během punských válek (3.-2. století př.n.l.) lze přičíst rozdělení vojáků do jednotlivých bojových formacích a jejich průžné přeskupování dle nastalé situace. Římské legie i přes nepříznivý poměr sil vůči nepříteli tak dokázaly často vítězit. To bylo možné díky schopnému vedení a zkušeným vojenským jednotkám. Dalším důležítým aspektem byla diplomacie. Římští vůdci, ať již politici, tak generálové, měli obdivuhodnou schopnost využít sporů mezi dvěma stranami, kdy jednu z nich podpořili a po porážce soupeře si podrobili i druhou stranu. Tak se stalo např. v 1. punské válce. Řím si však dokázal získávat spojence i během vlastních vojenských tažení.

   V bojích na moři ukázali velkou míru vynalézavosti a schopnosti okopírovat technologie nepřátel a vylepšit je podle svých potřeb. Již první velké střety 1. punské války naplno ukázaly tyto schopnosti a poskytly velká vítězství proti námořní mocnosti Kartáginců.

Válečné lodě

Triéry byly útočné lodě se třemi řadami vesel. Používali se od 8. st. př.n.l. vojsky Řecka a Fenicie. Sehrály významnou roli v bitvě u Salamíny (480 př.n.l.). Síla triér byla v konstrukci přídě lodi, na které byl nasazený kloun neboli kovová špice, která sloužila k proražení trupu nepřátelské lodi. Triéru obsluhovalo kolem 150 veslařů, dalšími členy posádky byli vojáci vyzbrojení luky a kopími.

Zdroje

[1] BADEL, Christophe. Atlas římské říše. 1. vydání. Brno : Lingea, 2020. 96 s. ISBN 978-80-7508-612-9. Přeložil Julien Dubois.
[2] Antické Řecko. 2. vydání. Brno : Extra Publishing, 2021. 164 s. ISBN 978-80-7525-386-6. Přeložil Jakub Jiří Jukl.
[6] GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. 1. vydání. Praha : BB art, 1999. 472 s. ISBN 80-7257-009-9.

Vytvořeno: 2024, aktualizace: 2025-02-24